Darcy Coates je známá autorka, která napsala sérii knih o strašidelných domech. Některé díly se mi líbí více, některé méně, ale i tak jsem si její styl velmi oblíbila a nedám na ni dopustit. V lednu mě překvapila Kořistí, která mi vzala dech a proto jsem se na její další knihu těšila.
Darcy Coates - Hlasy v bouři
Originální název: Voices in the Snow
Rok vydání: 2021
Rok vydání originálu: 2020
Počet stran: 304
Vazba knihy: pevná s přebalem
Vydalo: Fobos
Uvnitř čeká nebezpečí, venku ale čiré zlo
Clare je na cestě za svou tetou a sestrou. S sebou si veze zásoby oblečení a jídla nejméně na tři týdny. Venku začalo hustě sněžit a Clare právě vjíždí do lesa. Jenže z ničeho nic ji zachvátí strach a pak už si nic nepamatuje.
Probouzí se ve starém honosném domě, kde jí dělá společnost mladý muž Dorran, který tvrdí, že ji vytáhl z nabouraného auta. Dorran se o Clare stará, ale Clare se vůbec necítí dobře. Zdá se jí, že v domě vídá jakési přízraky. Jenže ven nemůže, protože tam čeká něco daleko horšího.
***
Jak již jsem zmínila, knihy od Darcy Coates mám moc ráda. Troufám si říci, že jsem zatím přečetla vše, co u nás vyšlo (až na Fantoma, ale na toho se chystám brzy) a tak přesně vím, jakým píše stylem a dovedu si představit, co mě v jejích knihách čeká. Proto jsem se téměř nemohla dočkat a říkala jsem si, že tohle bude opět další jednohubka, která mi zabere pár hodin.
Jenže já četla a četla, byla jsem u stránky 120 a říkala jsem si, že je takové divné, že se tam nic moc neděje. Dál jsem se ale chlácholila tím, že to bude určitě tím, že je kniha na rozdíl od těch jiných trošku delší. Jenže jak jsem pokračovala, docházelo mi, že to není obsahem knihy, nýbrž knihou samotnou. Ono tam vlastně až na pár postav, co se ukrývají ve stínu a pak záhadně zmizí, nic nebylo. A já se cítila ošizená.
Moje rozladění se zarazilo tak v polovině knihy, kdy došlo k zvratu. Zjistila jsem, co se Clare vlastně stalo, byly mi zodpovězeny otázky, které mě takovou dobu sužovaly, ale zároveň se objevily nové skutečnosti, které rapidně změnily směr, jakým se děj odebíral. No, ono zas úplně ke změně směru nedošlo. Ono došlo ke změně žánru. Místo slabého, hodně slabého hororu se kniha změnila na sci-fi s hororovými prvky a to už jsem jen tak rozdýchat nemohla. Já jsem prostě chtěla svojí duchařinku, u které bych se možná trošku bála v noci usnout a užívala bych si ten mráz, co by mi sem tam přeběhnul po zádech. Ale místo toho jsem dostala to, co jsem dostala.
Autorka beze sporu umí psát dobře, o tom jsem se ostatně přesvědčila u Kořisti, která byla úžasná, ale já jsem tohle nečekala. Byla to pro mě (dá se to tak vůbec nazvat?) zrada. A jelikož se úplně neřadím mezi fandy tohoto žánru, začalo to pro mě být méně atraktivní.
I tak jsem ale četla dále, protože v napětí si mě autorka držela opravdu dobře. Už dávno jsem se dozvěděla, že i s tak malým množstvím postav se dá napsat opravdu záživné dílo a to se projevilo i zde. Bavilo mě sledovat, jak se postavy pod psychickou tíhou, která na ně byla vyvíjena, mění a jak se snaží se vším z posledních sil nějak racionálně pracovat.
Autorka si s oběma docela dobře vyhrála a mně v příběhu nijak nevadily.
Co jsem ale opravdu nepochopila, bylo to, co postavy jedly. Ať už byl čas snídaně, oběda nebo večere, Dorran se pasoval do role vrchního kuchaře. Tedy pardon, vařiče polévek. Oni tam totiž nic jiného prostě nejedli. Já vím, já vím, není to nic hrozného, ale kdybych měla v textu napočítat, kolikrát jedli jen polévku, zajímalo by mě, na jaké číslo bych se dostala. Nehledě na to, že ty výživové hodnoty z toho museli mít naprosto minimální.
Ale zpět ke knize samotné. Já si nemyslím, že je to špatná kniha, ale docela mě mrzí, že zrovna toto autorka roztáhne na tři díly a já se teď nemohu rozhoupat, jestli se do těch dalších chci pouštět.
No, uvidíme časem, třeba mě to ještě zaujme. Kniha totiž skončila docela otevřeně.
Pokud jsem vás ale nalákala, víte, co máte dělat…
Děkuji nakladatelství Knihy Dobrovský za zaslání knihy k recenzi. Knihu si můžete koupit zde.
