Na co slova nestačí

Když jsem před necelým rokem četla Dopisy ztraceným, nebyla jsem tak nadšená jako drtivá většina ostatních čtenářů. Trochu mě to mrzelo, protože jsem očekávala něco, co mě dostane po všech stránkách a já budu doslova unešená. Ano, kniha obsahovala těžká témata, ale na můj vkus to bylo celé vylíčeno poněkud afektovaným stylem. Možná do toho celého ale akorát zasahovaly moje vlastní zkušenosti a pocity, které se poněkud lišily.

Nicméně, když byl loni vysílán živě HumbookFest, na online stánku jsem si koupila Na co slova nestačí. Od volného pokračování dopisů jsem si slibovala ještě lepší zážitek, protože se měla do popředí dostat vedlejší postava z Dopisů – Rev, který byl doslova zahalený tajemstvím.

Zatímco Dopisy ztraceným se věnovaly výhradně ztrátě blízké osoby, v Na co slova nestačí se vám dostane pozoruhodného mixu všech možných těžkých témat. Vyskytuje se zde šikana ve škole, kyberšikana, týrání dětí, nefunkční rodina, rasismus a sexismus… a tak bych možná mohla pokračovat dále. Tady se ale neubráním myšlence, jestli to celé na mě nepůsobilo až moc překombinovaně. Kupodivu mi to celé dávalo smysl a vytvářelo to celkem harmonický celek, ale občas mi připadalo, že autorka to celé tlačí jen na emoce. S tím bych možná v dalších knihách měla už problém, ale určitě jí ještě nebudu zavrhovat.

Hlavní postavy mi byly mnohem sympatičtější. Reva jsem si hned oblíbila. Jeho charakter byl upřímný, ale také plný těch klasických lidských chyb, takže na mě působil reálně. Na Emmě se mi líbil její koníček. Počítače a programování jsem u dívčího charakteru snad ještě nezaznamenala a přišlo mi to bezva, vadilo mi ale, jak neuměla řešit věci v klidu a automaticky se chovala naprosto příšerně ke své matce. Ona celkově ta hlavní zápletka byla vystavěna opět na té neschopnosti hlavních hrdinů komunikovat se svým okolím, což mě docela mrzelo, protože jsem očekávala víc. Oni si pak akorát vylévali svou frustraci na svých nejbližších a nevytvářelo to na mě moc hezký dojem.

Celkově mi přišlo, že Emma ani Rev by spolu ani pořádně nijak nerandili, ale spíš za každou cenu hledali útěchu u toho druhého. Bylo to na jednu stranu plné citu a emocí, doslova vášnivé, ale na druhou stranu podle mě poněkud toxické.

Musím ale říct, že zrovna toto je kniha, ke které bych si vysloveně přála pokračování. Přišlo mi, že pár linek by si zasloužilo ještě lépe uzavřít a dovysvětlit.

Myslím si, že Na co slova nestačí je mnohem, mnohem lepší než Dopisy ztraceným, ale na někoho to může působit a) překombinovaně, b) jako emoční ždímání a c) trošku toxicky. Další knihu autorky si ráda přečtu, ale budu se trochu bát toho, aby se neopakoval stejný vzorec, protože absence komunikace je podle mě už docela ohrané téma.

Každopádně, pokud se vám Dopisy líbily, po této knize sáhněte určitě. Pokud jste z nich měli takové smíšené pocity jako já, tak Na co slova nestačí určitě vyzkoušejte, protože si myslím, že by se vám mohly líbit více.