Světla nad močálem

Kniha mě zaujala už v momentě, kdy jsem si přečetla anotaci. Slovanskou mytologii prostě a jednoduše miluji a když se naskytla možnost přečíst si něco, v čem se vyskytují naše klasické české „pohádkové“ bytosti, byla jsem nadšená, že to bude něco zase trochu jiného než víly, čarodějové a elfové, na které v poslední době narážím opravdu často.

Navíc, co se týče ocenění Hvězda inkoustu, Z kouře a kamene a Futurum jsem nečetla, ale třeba Zmizení Sáry Lindertové jsem si zamilovala, a tak nějak v podvědomí jsem v této knížce viděla druhou Sáru L.

Bohužel, hned jak jsem se do čtení pustila, narazila jsem na dvě věci, které mi trošku vadily. Respektive mi to čtení dělaly méně komfortní než jsem očekávala. Tou první věcí byl celý systém, kterému jsem prostě nemohla přijít na kloub. Světy, jak to v nich funguje, kdo co řídí, co znamenají tato pravidla, proč se dělá toto a tamto… a také postavy. Těch se v knize hlavně ze začátku vyskytuje veliké množství a pro některé se používají dva názvy, které se střídají, takže si asi dokážete představit, jak mi z toho šla hlava kolem. V těchto dvou případech bych ocenila dvě věci. Tou první je mapa světů, ve které bych se pomocí popisků dočetla, kde jaký svět leží a co se v něm nachází, a tou druhou je rejstřík postav, ve kterém by u nich bylo uvedeno, co dělají nebo jaký je jejich úděl. Když už jsme ale u toho, asi by stálo za zmínku, že po nějaké době jsem si hlavně na ty postavy zvykla, takže to zas tak hrozné nebylo.

Knížka sama o sobě byla čtivá docela dost. I když jsem nejprve autorčinu stylu musela přijít na chuť, pak mě to opravdu chytlo. Trošku mě ale mrzelo, že tak od poloviny jsem se do čtení ne přímo nutila, ale bylo to takové, že jsem věděla, že mi na tom něco vadí. A tuším, že vím, co to bylo.

Souvisí to s těmi světy. Od té poloviny se totiž autorka nepohybuje už jen v močálu, ale přesouvá se s dějem střídavě do našeho světa (což by ale zas tak nevadilo, ta atmosféra byla skvělá), ale také i do temného navu, což je v podstatě peklo. Právě to mi ten zážitek celkem přetrhlo a ač to zní absurdně, přišlo mi to takové nereálné. Jasně, to byl výplod, ale chápete, když se tak procházíte Šumavou a vidíte ty močály a tak, určitě vám v hlavě šrotují nějaká kolečka a představivost pracuje, takže si za pomocí atmosféry vytvoříte iluzi pocitu, že vodníci, rusalky a bludičky by vlastně klidně mohli existovat. Jenže když se vám do toho všeho připlete napůl sci-fi pekelný svět, ta atmosféra je rázem úplně fuč. Za mě to chtělo víc močálu, víc bludiček a bludičkovského života a méně všeho ostatního.

Co ale musím vyzdvihnout, je hlavní postava Lena. Ta mi byla velmi sympatická a já s ní celou knihu soucítila. Na začátku každé kapitoly se nacházely úryvky, ve kterých jsem se jako čtenář dočetla, proč se zabila a musím řici, že to byly nejsilnější části knihy. Bylo to dojemné, pravdivé a krásné. Autorka sem vměstnala tolik myšlenek, které snad denně pociťuje každý z nás.

Ač se to zdá k nevíře, objeví se zde i lehoučká romantická linka. Bohužel, autorka měla krásně nakročeno, ale ke konci se to na mě celé vybalilo a mně to přišlo hrozně na sílu. Chtělo to buď více se na to zaměřit už v průběhu knihy, nebo to úplně vynechat. Ono by se nic nestalo.

Četla jsem, že se lidem nelíbil konec. No, já půjdu zase proti proudu a řeknu vám, že za mě byl opravdu povedený. Autorka to vymyslela krásně a myslím si, že každý čtenář má dostatek prostoru, aby si sám rozhodl, jak to vlastně skončí.

Celkově si myslím, že kniha měla slabá místa. Je to ale zase něco, od čeho nesmíte očekávat takovou tu hight fantasy, na kterou jste možná od zahraničních autorů zvyklí. Pokud budete čekat milou lehkou fantasy s „našema českýma“ postavičkama, mohlo by se vám to líbit jako mně.

Děkuji obchodu @albatrosmedia za zaslání knihy k recenzi. Knihu si můžete koupit zde.