Půlnoční slunce

Můj vztah k této knize je poněkud zvláštní. Nutno podotknout, že právě Půlnoční slunce docela překopalo všechny mé pocity ze Stmívání jako takového. Což je docela nečekané, protože když jsem byla ještě na základce, Twilight ságu jsem milovala. Nejprve jsem si pouštěla filmy a prosím pěkně, bylo to tak, že jsem každý den viděla jeden a takhle x dnů dokola. Poté jsem si přečetla i knihy a samozřejmě, byly lepší než filmy, takže jsem je měla radši, ale postupem času došlo i na parodie, takže Tupíři a Smývání mě neminulo taky, ehm, břitkým humorem nepohrdnu, pardon. Tady se zastavím a upozorním mladší diváky, není to pro vás, vyskytují se tam docela často vulgarismy a narážky s jistým podtextem. A já úplně nechci být ta, která vás k tomu přivede.

O tom, že autorka píše další knihu jsem vůbec nevěděla. Jasně, před lety na netu prosakovalo, že se někde tu a tam objevily kapitoly z Půlnočního slunce, ale spíš jsem myslela, že to je nějaká fanfikce. O této knize jsem se tedy dozvěděla před rokem, kdy vyšla v zahraničí a od té doby ji netrpělivě očekávala. A konečně hlásím dočteno.

Proč konečně? Protože čtení této knihy mi zabralo bezmála něco přes měsíc. Síla, co? Jasně, pokud zohledníme to, že ta kniha má přes 700 stran, tak vám to asi nepřijde divné. Ale já, která Stmívání vždy přečtla v řádu několika málo dnů? Takový zážitek jsem nečekala. A dost mě to rozhodilo.

Jo, dopředu jsem věděla, že postavy se budou chovat divně, a ne, ani mi to nevadilo. Spíš mě už celkem štvalo, jak na insta každý dokola opakoval, jak je to šokující, že se Edward chová tak a tak… zkrátka už to šokující nebylo ani trochu a já s tím prostě akorát počítala dopředu. Od knihy jsem tedy nechtěla nic extra, spíš jen jediné a to to, aby mě přenesla zpět do těch základkových let a já si užila tu nostalgii. A to se vlastně stalo. A já jsem za to byla ráda.

Líbilo se mi, že jsem to všechno mohla vidět i z jiné stránky a líbilo se mi, že jsem takhle měla přístup k informacím, které by mi jinak zůstaly utajeny.

Hodně mi ale vadilo, jak byla celá kniha zdlouhavá. Mít o 200-300 stránek méně, bylo by to o dost lepší. Ty stále dokola opakující se Edíkovy myšlenky už mi pak celkem lezly krkem. Ano, uznávám, byly divné a mírně řečeno zvrácené, ale daleko víc mi vadilo, že pořád přemýšlel nad tím samým, takže knížka se takhle zbytečně a uměle nafukovala.

Taky se musím zastavit u korektury. Naposledy jsem tohle dělala u Stínového esa, které bylo teda fakt něco a každý mi říkal, že zde je těch chyb také hodně. Každopádně, nevím, jestli to je tím, jak je kniha dlouhá, ale nepřišlo mi, že by tam těch překlepů bylo zas tolik. Jasně, našla jsem je tam a ten čtenářský zážitek byl zase o něco horší, ale čekala jsem větší peklo.

Celkově si myslím, že kniha byla napsána spíše proto, že se autorce hodilo čerpat z něčeho tak slavného. Jasně, po těch xy letech od vydání původní série jsme my, původní čtenáři, už úplně někde jinde a tak nám to může připadat všeljaké. Mně se to líbilo, ale nemůžu se zbavit pocitu, že to šlo udělat mnohem lépe. I tak jsem ale ráda, že mi knížka dělá společnost původní sérii a vypadá to prostě skvěle.