Trhlina

Takhle příběh začal. Ale kde začal doopravdy?

Víte, nebudu vám lhát, tohle celé je skutečnost. Tato kniha vznikla tím způsobem, že po vydání Karikova (v té době) nejnovějšího thrilleru Strach, se mu ozval Igor s tím, že zažil dost podobné stavy. Za každou cenu chtěl autorovi svůj příběh povyprávět a chtěl jen, aby se to zaznamenalo, nic víc. A tak vznikla sada tří nahrávek a Karika z nich vytvořil Trhlinu.

Těžko říct, kde je pravda. Co se týče mně, tak 100% věřím, že Karika bez příkras a razantních úprav sepsal přesně to, co mu Igor řekl. Ale zase je pro mě těžké věřit tomu, že mu Igor vyprávěl 100% pravdivý příběh. To už se ale nikdy nedozvíme. Co ale v této souvislosti musím zmínit, je propracovanost a pečlivost, s jakou autor ke knize přistupoval. Na konci každé kapitoly (máme tady pouze tři, protože jak jsem zmínila výše, Igorův příběh byl zachycen na třech sezeních) najdete poznámku autora, ve které sděluje, jaké měl z té dané části pocity a co si o tom všem celé myslí. Dále také v průběhu vyprávění dává pod čáru poznámky s odkazy na různé webové stránky, o kterých Igor mluví, a i teď jdou na internetu dohledat, což mě opravdu překvapilo. Jsou to zkrátka věci, které té knize dodávají na autentičnosti.

Co se ale týče příběhu jako takového a jeho podání.

Já prostě nemám co vytknout. Ze začátku mi to přišlo takové lehce zdlouhavé. Přece jen ta první kapitola měla cca 150 stran a celou tuto dobu jsem pozorovala, jak vlastně ke všemu pomalu docházelo. Na druhou stranu se tak skvěle připravila půda pro následující události, které mě naprosto odrovnaly.

Při čtení jsem se bála a hodně. Nehledě na to, že se vše odehrává na Slovensku, což je opravdu hodně blízko, nehledě na to, že prokazatelně v tom pohoří zmizelo hodně lidí a už se nikdy nenašli, nehledě na to, že tam asi určitě dochází k podivnostem, tak autor tomu všemu nasadil korunu svým stylem. Nemusela jsem číst o bubácích, kteří vypadají jako zombie a lační po vaší krvi. Ne. Karika dokázal vytvořit tak hustou a děsuplnou atmosféru pouze tím, že popisoval věci, které zkrátka nešly vysvětlit rozumem a nešly vidět.

Četla jsem a bála jsem se, i když jsem tam nemusela být. Stránky mi od poloviny knihy mizely jedna za druhou pod rukama a já, ačkoli jsem se i přes den po tom bála sáhnout, jsem nemohla odolat.

Ale byla tu ještě jedna věc, která mi vadila, a to byly postavy. Konkrétně třeba Igor a David na mě působili děsně arogantně a lezli mi na nervy. To je ale věc, která nesouvisí s autorovou tvorbou. Jak již jsem řekla, nevíme, jaký obrázek Igor vytvořil, Karika pouze zaznamenal to, co mu bylo předloženo. Včetně charakterů.

Je asi zřejmé, že jsem z této knihy unešená. Byla to moje první zkušenost s autorem a jsem za to opravdu ráda. Pokud se chcete bát, přečtěte si to anebo koukněte na Netflix, tam je to zfilmované.

Osobně si myslím, že na tomto příběhu určitě pravda je, ale otázka je, jak hluboko sahá.

Také si myslím, že na světe určitě existují věci mezi nebem a zemí, ale také je třeba chovat k nim respekt a nechat je spát. Tak jako Tribeč, kam já osobně nikdy nepůjdu.