Dlouhej špacír: pěšky skandinávskou divočinou

Absolutně nevím, kde mám začít.

Kniha se ke mně dostala díky samotné autorce, která mi ji nabídla a za to ještě jednou moc děkuji. Víte, tohle jsou věci, kterých si nesmírně vážím a vždy vážit budu, ale dost už o mých pocitech, i když těch tady dnes bude vlastně určitě plno.

Můžete si všimnout, že tohle je druh knihy, který se mi tady ještě vůbec neobjevil. Správně, nikdy v životě jsem ještě nečetla cestopis. Až do teď. Jo, bála jsem se toho, přece jen, je to vykročení z mé útulné komfortní zóny a nemuselo by mi to sednout, ale ten risk za to opravdu stál. To a také pocit, že v dnešní době se vlastně podívám maximálně tak v respirátoru do supermarketu. Takže bylo rozhodnuto. Nechám se odvést na cestu napříč Skandinávií!

Knížka je útlounká a já si myslím, že to byl rozhodně krok správným směrem. Ono vlastně po čase zjistíte, že ty dny se hodně podobají, takže ani není potřeba vše rozepisovat do nějakých extrémně podrobných detailů. Proto si myslím, že těch 200 stránek bylo přesně akorát.

Na nich ovšem autorka dokázala vylíčit tak moc věcí a pocitů, které mě celou dobu moc bavily. Jako první určitě stojí za zmínku autorčin styl, který mi neskutečně sedl. Možná i proto, že knihou se jako červená nit táhne humor, který všemu dodává skvělou atmosféru a svěžest. Jenže je to takové ošemetné, žejo, ne každý druh humoru vám může sednout. To se tady ale nestalo a já se opravdu celou dobu bavila.

Ale musíme přejít k tomu hlavnímu. K popisu cestování. Já vám ze svého skromného pohledu mohu s klidem říci, že autorku a jejího přítele opravdu obdivuji, protože já bych dobrovolně tohle nikdy nepodstoupila. Jasně, jednou ročně si s kamarádem dáme 30km pěší jednodenní tůru, ale posledně jsem se vrátila s puchýři na nohách a doslova račím opálením, páč se sice na můj požadavek šlo po rovince (protože voda přece do kopce neteče, haha), ale naneštěstí podél řeky, kde úporně pražilo sluníčko. Nehledě na to, že jsem neuměla pořádně chodit ještě ani na hlavním nádraží v Praze po hodinové cestě vlakem z Nymburka. Tím tedy chci shrnout, že ano, jednou super, ale žit takhle 85 dnů, to by mě vomyli.

Každopádně, to byl důvod, proč jsem byla ráda, že si tohle všechno můžu vychutnávat na papíře. Autorka totiž vše popisovala tak přirozeně a živě, takže jsem měla pocit, že se výšlapu účastním také.

Moc mě bavilo číst, jak cesta postupně ubíhala, jak se měnil terén, ale jak se měnily i osobnosti dvou lidí, kteří si řekli, že spolu takhle náročně stráví takovou dlouhou dobu.

Ono mě to vlastně naučilo spoustu věcí. Naučilo mě to, co je v našem životě důležité. Že je důležité vědět, co si dám k večeři, kolik mám místa v batohu, kde si načepuju vodu, protože už žádnou další nemám a tady není potok.. naučilo mě to, že ty „starosti“, které my běžně v životě řešíme, jsou jakoby uměle vytvořené. Nebo spíše zbytečně „upletené“. Protože nejdůležitější je to, abych si vychutnala tu chvíli okamžiku s člověkem, se kterým k sobě mám nejblíž.

Taky jsem zjistila, jakými lidmi se mám obklopovat. Nejsou to ti takzvaní pseudo přátelé nebo lidé, se kterými udržuji jakýsi toxický přátelský vztah. Důležití lidé jsou pro mě ti, u kterých vím, že s nimi můžu vyrazit na takovou štreku a ustojíme to.

Pokud vás zajímá cestování, krásy přírody, ale také uvědomění vlastních hodnot a vztahů, sáhněte po této knize a čerpejte inspiraci.

Tímto ještě jednou děkuji Zuzaně Švoncové za knihu. Pro koupi ji kontaktujte na jejím mailu: zuzka.svoncova@seznam.cz

No a úplně na závěr. Proč nehodnotím hvězdičkami a procenty? Protože, jak již jsem zmínila, tato kniha je něco úplně jiného, proto nechci nikoho ovlivňovat. Můžete si ale být jistí, že si na 100 % stojím za tím, že je to boží.