Kroniky prachu

Už kolem Vánoc jsem zaregistrovala takový malý rozruch právě kolem této knížky. Viděla jsem, že si ji lidé dávali jako dárek, nějak jsem zaregistrovala, že by to měla být romantika a také, že by to mělo vyprávět o knihomolce, která pracuje v knihovně. Tím moje zvídavost tak nějak vyšuměla a já na knížku pomalu zapomínala. Jenže pak jsem ji uviděla znovu v nabídce na recenzi a řekla jsem si, že to už musí být znamení, a tak jsem si ji vzala.

Říkám vám, že tohle je další z mých nejoblíbenějších knih, které jsem kdy četla. Podobné pocity při čtení jsem naposledy zažívala u Kultiho a před ním snad u Jane Austenové, kterou jsem četla už pořádně dávno. A víte, na co jsem přišla? Může za to slow-burn a hate-to-love motiv!

V příběhu si totiž Animant s nerudným panem Reedem k sobě hledají cestu tak krásně pomalu, že si celý příběh prorazí cestu k vašemu srdci tak, že to ani nepostřehnete a zamilujete se taky. Do všech postav, do toho knihovnického/londýnského prostředí, do té krásné linky, do celé nádherné a dokonalé knihy. Je to zkrátka naprosto věrohodné a přirozené. Animant byla skvělá hrdinka. Líbil se mi její humor, ironie, inteligence, ale především apetit! Která knižní postava si náležitě vychutnává každé jídlo a kdejaký problém odhání dortíkem?! A pak Reed? Myslím, že by ho každá chtěla mít doma.

V průběhu čtení se ke mně dostaly dva různé názory. Jeden z nich byl ten, že je kniha moc dlouhá a že by mohla být kratší. Ano, kniha má přes 540 stran, ale já bych neubrala ni řádek. Miluji, když můžu sledovat vývoj v příběhu přesně takový, jako byl zde a osobně bych byla nejraději, kdyby to nikdy neskončilo (to jste vlastně mohli vidět na mých instastories). Druhý názor byl ten, že autorka napsala konec jako kdyby jí došel papír. S hrůzou jsem se tedy blížila ke konci a bála jsem se, že závěr bude třeba jen na jednu stránku, ale díkybohu, všichni se uklidníme, ten závěr tam byl zhruba na 8 stránkách a byl naprosto dokonalý. Ocenila bych třeba ještě epilog, protože mám ráda takové to O 2 roky později…, ale bohatě mi stačilo i to, co zde bylo a že já jsem náročný čtenář!

Po dočtení jsem si tedy řekla, že absolutně nevím, co dělat dál a že jsem si tímhle zadělala na slušnou čtecí kocovinu. A tohle se mi snad ještě nestalo. Zoufale proto propočítávám čas, abych zjistila, kdy znovu bych si Kroniky prachu mohla přečíst (a tentokrát zalepíkovat, nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout).

Takže si to naposledy shrneme. Líbilo se mi prostředí, které autorka díky Londýnu a knihovně vytvořila, oblíbila jsem si všechny postavy, protože měly něco do sebe, zamilovala jsem se do nich, ale především do té knihy, nedokázala jsem se od toho odtrhnout, protože se mi neskutečně líbil ten jemný a lehký vývoj vztahu mezi Animant a panem Reedem.

Při čtení jsem si odpočinula, moje dušička dostála kousku něhy, poznala jsem svou novou nejoblíbenější knihu a našla další z TOP 10 za 2020. Dokonce jsem v knize našla jakýsi nádech Jane Austenové, takže prostě bez debat.

Zjistila jsem také, že autorka knihu prvně publikovala na Wattpadu, což mě zarazilo, protože, ehm, víme, jaká kvalita se tam dá najít… Ovšem tohle, to je skvost. Jsem ráda, že něco takového mohlo vyjít!

Je mi jasné, že teď pár dní budu chodit s hlavou v oblacích a nebudu myslet na nic jiného než na to, jak skvělé to bylo. Jak já závidím těm, co Kroniky prachu budou číst poprvé!

Za poskytnutí knihy mnohokrát děkuji obchodu Knihcentrum. Zde si knihu můžete koupit.

A pozor, zjistila jsem, že i nakladateli se tenčí zásoby!