Den, kdy se to stalo

A sakra, víte, docela jsem přemýšlela, kdy se objeví kniha, kterou slupnu na max tři zátahy. Nikdy bych neřekla, že to bude kniha, kterou mi doporučí ségra, která vůbec nečte, a když už, tak jen to, co ji opravdu zaujme, a to je schopna přečíst do druhého dne. Proto jsme si takhle v létě daly výzvu, že každá té druhé doporučíme knihu, kterou si musíme přečíst. Já jí doporučila Ducha domu Ashburnů a ona mně Den, kdy se to stalo. A věřte, nebo ne, tuhle knihu jsem rozečetla v pondělí v noci (stihla jsem 100 stran), dalších 100 stran jsem stihla v úterý dopoledne a posledních 100 jsem prolouskala, když ke mně přijel přítel. Jo, cítím se hrozně, že ho takhle zanedbávám, ale znáte to, když vás to čtení chytne…

Tahle kniha ničím nevybočuje z klasického thrillerového žánru. Navíc se dá očekávat, že když se zde vyskytuje téma ztráty paměti, určitě nám to v průběhu čtení značně zkomplikuje děj. Ale i přes to všechno to naprosto předčilo všechna má očekávání.

Dle mého čtecího tempa jde jasně poznat, že kniha mě do děje vtáhla už od prvních stránek. Se čtivostí a stylem psaní autorky jsem neměla žádný problém, vše mi naprosto skvěle sedlo. Příběh utíkal závratnou rychlostí a já jsem se naučila jednu věc – ničemu nevěř. Jistě, měla jsem nějaká tušení, které mi ségra v rámci možností, aniž by mi vyspoilerovala konec, potvrdila, ale i tak jsem ten zvrat absolutně nečekala a prostě jsem nepochopila, jak se to tam autorce takhle povedlo propašovat, aniž bych si něčeho všimla. Jak říkám, čekala jsem všechno, ale tohle OPRAVDU ne!

Jedinou výtku mám k samotné hrdince Maggie. Ta, ačkoli jsem s ní soucítila, mi v průběhu knihy značně lezla na nervy. Ať už to bylo jejím chováním (ale co taky chci, vždyť má právo být psychicky na dně), nebo neustálým zmiňováním Elspeth. Na to jméno jsem si zvládla vypěstovat docela slušnou averzi, ale co se dá dělat.

Když to vezmu kolem a kolem, příběh byl psán tak, abych něco jako by tušila. Musím říci, že jsem se na tuhle nahozenou udičku tak dobře nechytla, ale i tak si to autorka pojistila a při závěrečném rozmotávání všech složitých peripetií, kterými jsem v průběhu knihy prošla, si mě podala.

Kniha na mě zapůsobila jak z psychologického hlediska (zajímaly mě myšlenkové pochody postav a všeobecně jejich chování), tak emočně. To zde nebudu rozebírat, ale ten, kdo četl, pochopí. Jisté části v knize (napovím, že byly psané kurzívou) mi opravdu zahrály na city a mně to bylo hrozně líto.

Myslím si, že tato kniha měla všechno, co by správný thriller měl mít. Určitě vám její přečtení doporučuji, protože si myslím, že takhle na léto je to ideální četba, od které se nebudete chtít hnout!

Hodnotím 5*/5* a jsem neskutečně ráda, že mě ségra k přečtení dokopala. Na ČBDB se můžete podívat na detail knihy!