Mapa kostí

Mapa kostí je novinka, která vyšla na Velký knižní čtvrtek a já jsem ráda, že jsem si ji mohla díky nakladatelství Moba přečíst pár týdnů po vydání!

Knihy z období druhé světové války mě zajímají. Myslím si totiž, že je potřeba si tyto hrůzy připomínat, aby se nikdy nestalo nic podobného. Jistě, někdo říká, že je to to samé dokola a že se to vyzdvihuje až moc, ale podle mě prostě ne. Stále je pro mě naprosto nepochopitelné, jak se něco takového mohlo dít. Stále budu tedy hlásat své heslo, že NIKDO nemá právo nakládat s životy druhých. Proto je to pro mě tak těžké. Ale čím více toho takhle přečtu, tím větší mráz mi běhá po zádech.

Vůbec se nelekejte, že má kniha přes 450 stran. Já se toho nejdříve obávala, ale zbytečně. Ty strany vám budou pod rukama mizet tak rychle, že to ani nepostřehnete. Už jsem slyšela, že kniha je místy zdlouhavá, ale pro mě nebyla zdlouhavá vůbec. Kniha je rozdělena na tři části, z nichž každá je dlouhá tak akorát, abychom se zorientovali, něco se tam stalo a někam to vygradovalo. Pro mě to byl neskutečně čtivý, i když smutný a depresivní příběh. Ale holt takové tyto knihy jsou.

Jak již jsem napsala, v knize vystupují sourozenci. Chaim i Gittel mi byli neskutečně sympatičtí (a to ten Chaim ani moc nemluvil), takže jsem jim celou knihu moc fandila. Těch různorodých charakterů tam je více, ale to tady nebudu vypisovat. To si musíte prožít se čtením.

Zatím jsem se při čtení knih s podobnou tématikou setkala pouze s tím, že příběh byl vykreslen jen v koncentračním/vyhlazovacím táboře. Naopak tato kniha v tomto ohledu byla velice pestrá. Nejprve se ocitáme v lodžském ghettu, kde máme možnost poznat, v jakém prostřední byli Židé nuceni žít. Ovšem, ve srovnání s tím, co je čekalo dále, byl toto opravdu „luxus“.  Dále s dětmi putujeme lesy s partyzány. A to pro mě byla opravdu novinka. Myslím, že jsem někdy viděla film, kde se taková tématika vyskytovala, ale o podobné knize jsem neslyšela nikdy. Jsem proto ráda, že autorka přišla s něčím novým a originálním. No a poslední částí je pracovní tábor Sobanek, kde děti musí vyrábět munici pro Německo. Zase, jsem ráda, že to celé bylo napsáno originálně, protože přímo o táboru, kde byly vězněny téměř jen děti, jsem také ještě nečetla. Co měla ale překvapilo nejvíce, tak to, že si autorka Sobanek vymyslela. Inspirovala se skutečností, ale jméno složila ze dvou různých táborů.

Bylo vidět, že autorka si se psaním dala záležet a hlídala si každý detail. Vše, nad čím jsme mohli spekulovat, pak shrnula do doslovu, za což jsem byla velmi vděčná. Jinak bych totiž Sobanek na netu hledala ještě teď.

Jsem opravdu ráda, že jsem si knihu mohla přečíst. Sice mě to rozesmutnilo, ale také ukázalo, že odvaha a sourozenecká láska je nekonečná. Takže pokud na mě trochu dáte, prosím, přečtěte si to. Nebudete litovat.

Tímto chci poděkovat nakladatelství Moba za poskytnutí výtisku. Knihu můžete zakoupit přímo ZDE.