Fatima – neberte mi moje dítě

Ahoj čtenáři, dnes tady pro Vás mám recenzi na mimořádně zajímavou knihu. Myslím si, že není pro každého, protože se jedná o celkem drsnou zpověď. A o čem, že tady mluvím? Vybrala jsem si knihu Fatima a budu nad ní ještě hodně dlouho přemýšlet.


Fatima-neberte mi moje dítě – Fatima Mirembe a Jutta Oster

Originální název: Fatima

Rok vydání: 2007

Rok vydání originálu: 2005

Počet stran: 215

Vazba knihy: brožovaná s přebalem

Nakladatelství: Alpress

Život může být krutý opravdu ke všem

Až do svých osmi let malé Fatimě život připadal jako procházka růžovým sadem. Žila v Ugandě jako jediná dcera v té lepší rodině a proto byla všemi hýčkána, protože z vdavek dcer měla rodina vždy slušné věno od ženicha, ale také jako jedni z mála měli doma auto, zavedenou elektřinu a vodu. Její otec jí vždy podporoval v jejím snu stát se doktorkou a spolu se svou matkou a třema bratry žila pokojný život na prvním patře jejich domu. Vše by bylo klidné, kdyby v přízemí nebydlela druhá manželka jejich otce se svými syny. Jane záviděla matce Fatimy, že jí má jejich manžel raději, i když ona byla jeho první ženou. Nenávist obou manželek brzy přerostla přes únosonou mez. A tak bylo na denním pořádku, když se z domu ozýval řev a nadávky obou žen, když se praly. I tak se dalo vše skousnout, kdyby se otec Fatimy nezačal kamarádit s muslimem. Jemu naneštěstí prozrazoval více, než bylo potřeba a tak jednoho dne nedorazil k večeři. Ostatní to sice zarazilo, ale nijak to neřešili, protože otec byl často na stavbách. Napětí se stupňovalo, když otec nepřišel ani za další dny. To se obě manželky rozhodly dát ho vyhlásit do rozhlasu. Za pár dní se ozval nějaký muž s tím, že u silnice viděl mrtvolu přivázanou ke stromu. Obě maželky se tam vydají a zjišťují, že se jedná opravdu o jejich muže. Pro Fatimu se rázem mění celý život. Po smrti mažela je její matka, jako druhá manželka, vyhnána z domu a ztrácí právo na své děti. Ty připadají nevlastní matce, tedy Jane.

Ta toho rázem zneužívá a všechny přidělené děti začne týrat. Po několika měsících ale Fatimu čeká těžká rána. Její bratr se utopí v řece a macecha jí to dává za vinu. Ještě horší časy nastanou, když zemře i její další bratr. Macecha ví, že za to může především ona, protože mu nedopřála včasnou lékařskou pomoc, ale i tak se svou vinu snaží svalit opět na Fatimu. Té zbývá už jen jeden příbuzný. Její o rok starší bráška. V devíti letech si naspoří dostatek peněz a snaží se i Fatimu přemluvit k útěku. Ta nesouhlasí a tak Martin utíká sám. Od té doby jde Fatimě o život.

Vše se vyhrotí, když se jí macecha pokusí zaživa upálit. Fatima je naštěstí zachráněna jen tak tak a po hospitalizaci je převezena do kláštěra, kde se začne odehrávat další etapa jejího života.

Jak se jí povede?

***

Pokud jde o mě, velmi brzy jsem pochopila, že musím být opravdu pilná, abych to někam dotáhla. A cíle jsem si stanovila značně vysoko. Proto jsem prosila učitele, abych směla o přestávkách zůstávat ve třídě a číst si. Dokázala jsem se vyhecovat k nesmírné ctižádosti. No, koneckonců jsem si taky hýčkala svůj sen, že odjedu do Evropy, stanu se lékařkou a zvolím si specializaci na chirurgii. ta představa mi dodávala křídla. Slíbila jsem tatínkovi, že se budu svědomitě učit, abych svého záměru dosáhla. Pro ugandské děti tehdy v době mého dětství neplatilo za žádnou samozřejmost, že někdo smí chodit do školy. Spíš v tom lidé viděli privilegium. Uvědomila jsem si to. Rodiče museli platit školné a takový výdaj si mnoho rodin nemohlo dovolit. Lidé měli většinou hodně dětí a jen zřídkakdy se stávalo, že mohli dopřát všem svým početným potomkům, aby se naučili číst a psát. Škola představovala luxus a v Africe takový stav bohužel trvá dosud.

***

Myslím si, že příběhy podobného ražení stojí za to si řečíst. Určitě proto, že zjistíme, že se ve skutečnosti vůbec nemáme špatně, protože všichni známe ty lidi, kteří si prostě myslí, že když se jím rozbil iPhone, tak jsou psychicky na dně.

Každý, kdo bude mít možnost přečíst si tento příběh bude určitě nevěřícně kroutit hlavou nad tamními zvyky (kterým jsem tedy absolutně nechápala i já) a kulturou. Já si tedy myslím, že jsem určitě ráda, že jsem se narodila tam, kde jsem se narodila a že mám takové možnosti, které mnoho lidí ve světě nemá.

S Fatimou jsem soucítila a stále jí přála jen to dobré, ale jak říkám, občas jsem prostě nechápala, jak to v Ugandě může takto vypadat.

Mně se kniha četla dobře, akorát to byla taková ta krutá realita, kterou asi ne každý je ochoten číst. Já s klidným svědomím dávám 4,5*/5* 🙂

nbvj

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *